Nemecká doga

Historie                                                                        


Původní předkové dog a všech dogovitých psů přešli do dějin pod souhrnným označením tibetské dogy.[zdroj?] Tibetská doga připomíná svým zjevem černého tibetského vlka, od něhož se odvozuje. Vyznačuje se mohutnou stavbou těla, bohatým osrstěním, širokou hlavou a velkýma svislýma ušima. Používalo se jí a snad se ještě používá jako karavanních soumarů, k hlídání dobytka, obydlí a k lovu turů, jaků a jiných velkých zvířat.[zdroj?]

Podoba dogy zachycená roku 1859.

Základní typické tělesné a povahové vlastnosti byly dědičně a ve zušlechtěné tvářnosti se uchovaly až do dnešní doby.[zdroj?] Nejstarší písemná zpráva o tibetské doze pochází z roku 1121 před naším letopočtem. V čínské knize Šu-ťing se uvádí, že kmen Liu, sídlící v horách na západ od Číny, poslal čínskému císaři Wouwangovi darem tibetskou dogu jménem Ngae. Byl to pes vycvičený k pronásledování a zabíjení lidí – uprchlíků.

Tibetská doga se postupem času dostávala k dalším sousedním národům. Paprskovitě se šířila do všech stran. Používalo se jí k lovu velkých zvířat a pro válečné účely. Změnou prostředí i využití, a křížením s místními druhy psů se její vzhled měnil, ale základní typické znaky zůstávaly. Jak se dostávala do rukou dalších národů, měnilo se i její označení.[1] Prapředek plemene přišel do Evropy se sarmantským kmenem Alanů, který žil na území dnešního Ruska v Asii. Plemeno se tedy odvozuje od alaunta, který byl znám již ve 13. století. V 16. a 17. století se doze podobní psi těšili velké oblibě na německých knížecích dvorech, kde se využívali nejen při štvanicích na vysokou, ale rovněž jako hlídači a společníci.[zdroj?]

Předchůdci německé dogy byly staří „býkohryzové“ a „štváči“, nešlo čistě o jednotné plemeno, ale především o upotřebitelnost psů. Postupem času docházelo ke křížení s jinými plemeny psů, zvláště pak chrty, kteří přispěli k celkovému zlehčení a zušlechtění typu. V 19. století už nebyl chov velkých psů pouze výsadou šlechty a doga se tak šířila i mezi neprivilegované vrstvy. Její síly využívali k tahu například řezníci. Chov dog byl také zálibou známého říšského kancléře Otty von Bismarcka.[zdroj?] Doga se v té době vyskytovala v několika barevných rázech, lišících se územním rozšířením a názvem. Na jihu Německa převažovali černě skvrnití psi, známí jako ulmské dogy, v severním Německu byla rozšířena modře a žlutě zbarvená zvířata, tzv. dánské dogy (ve Spojeném království a Francii je plemeno známo pod tímto názvem dodnes).[zdroj?]

Ke sjednocení barevných variet pod jednotným názvem německá doga došlo roku 1880 na schůzi rozhodčích v Berlíně, kde byly zároveň definovány hlavní znaky plemene. Na této výstavě byl tedy v Berlíně ustanoven první standard německé dogy (někdy se uvádí rok 1878). Tento standard měl výrazné odchylky od dnešního, hlava byla jen mírně dlouhá s výraznými lícemi, vysloveně dlouhý formát, paleta barev byla výraznější u žíhaných mohla být základní barvou i šedá, šedý tygr a obě modré oči byly zvlášť upřednostňovány. Roku 1888 byl založen „Deutsche Doggenclub“, jako první kynologický klub v Německu.[2]